Historie

Historie pražského krysaříka

V roce 1969 vyšla v šestém čísle časopisu PES výzva pana Karla Štěpánského s názvem: “Obnovíme slávu pražského krysaříka – ratlíka?” Nezůstala bez odpovědi. Pražský krysařík je dnes opět mezi námi!

Spolu se změnou kulturních, sociálních a hospodářských podmínek, se mění i názory, záliba a móda. Tyto změny se také projevují ve vývoji, rozvoji a oblibě plemen psů. Zájem o některá plemena stoupá a časem opět zaniká nebo klesá, aby se po uplynutí kratší nebo delší doby, mnohdy i dlouhé doby, znovu obnovil. Takovým plemenem, které kdysi prožívalo období obliby, i když nikdy nebylo mezinárodně uznáno a časem se na něj téměř zapomnělo, je pražský krysařík. Nedivme se proto, že přicházely otázky, proč tak vyspělá kynologie, jako je česká, si nezachovala tak vzpomínané plemeno s historickou minulostí českých dějin.

Říká se, že nikdy není pozdě! Rozhodnutí pustit se do obnovy tohoto plemene nebylo jednoduché, bylo velmi opatrné a dosti dlouho zvažované. Byly prostudovány články dřívějších známých, dnes již dávno nežijících českých kynologů – Otto Karlíka, Teodora Rottera, MVDr. Fr. Dvořáčka a dalších, uveřejněné v odborných časopisech nebo kynologických publikacích z dvacátých, třicátých i pozdějších let. Byly prostudovány i údaje populárně vědeckého publicisty Emila Jecha z Roztok u Prahy, který v historických pramenech vypátral a potvrdil existenci krysaříka již v dobách českého knížete Vladislava II. Vlastní počátky chovu krysaříka – ratlíka na území Čech pohltily hlubiny a dálavy času. Ale již v kronice polského kronikáře Galla Anonyma se uvádí, že polský král Boleslav II – Smělý (1058 – 1080) si oblíbil ve svém psinci dva ratlíčky, kteří pocházeli z Čech. Autor o nich píše: “V žilách našich psů koluje nejen krev polská, ale i krev ryze slovanská, krev darovaná”. Protože si polský král daru velmi vážil, je možno předpokládat, že šlo o vznešený dar knížete Vladislava II.

O třech ratlících českého původu se zmiňuje francouzský dějepisec Jules Michelet ve svém díle “Histoire de France” (Dějiny Francie). Údaj mluví jasně o živém daru, jímž český král a císař Karel IV. poctil francouzského krále Karla V. při návštěvě Francie na podzim roku 1377. Počátkem září roku 1380 odkázal umírající francouzský král Karel V. svému dvanáctiletému synu Karlovi VI. dva z oněch tří ratlíčků.

O králi Václavu IV. (1378 – 1419) se vypráví, že na tajných výletech do hostince “U krále Brabantského” míval vždy s sebou oblíbeného krysaříčka. Profesor Weiss se ve svém díle zamýšlí nad minulými staletími a věnuje zvláštní pozornost době císaře Rudolfa II. a o tomto panovníkovi píše: “Rudolf II. (1576 – 1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků – krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce”.

Malý ratlíček býval častým hostem při královských hostinách ostatních velmožů. Pražský krysařík byl skromným souputníkem české státní samostatnosti a státnosti našeho národa. Byl ozdobou dvora českých knížat a králů od nejzazších dob našeho státního života a jako dar našich panovníků se dostával na dvory ostatních evropských vladařů a odtud dále mezi občanské vrstvy.

Tragická porážka na Bílé Hoře znamenala úpadek českého politického, kulturního i společenského života na dobu tří staletí. Toto období temna našeho národa znamená i ústup ze slávy pražského krysaříka (ratlíka). Pražský Hrad ztrácel na významu a tím i malý ratlíček sestoupil z královských výšin do městského podhradí, dál pak mezi prostý lid aby s ním žil a živořil po další staletí.

Krev pražského krysaříka se uchovala až po nejnovější dobu. Ironií osudu se však stalo, že v posuzovacích kruzích na našich výstavách byli právě nejtypičtější jeho pozůstatky vyřazeni pro “netypičnost” a především pro malý vzrůst. Rozhodčí se řídili standardem německého trpasličího hladkosrstého pinče. Pražský krysařík znovu musel ustoupit, což jeho rozvoj doslova rdousilo. Těchto “netypických” hladkosrstých pinčů se snažili ujmout významní kynologové jako Theodor Rotter a Otakar Karlík. Snažili se podchytit a obnovit chovatelskou základnu a shromáždit dokumentaci. Záměr se však tehdy neuskutečnil, protože vybraným jedincům chyběla, tehdy požadovaná, registrace šesti generací. V sousedním Německu se však v té době ujímal moci Adolf Hitler a v roce 1938 násilná nacistická okupace našeho státu. Později pak padesátá léta, kdy Theodor Rotter přišel o svůj veškerý majetek a tím se ztratila všechna nashromážděná dokumentace, jakož i snaha vzkřísit pražského krysaříka. V osmdesátých letech byla k obnově pražského krysaříka nastoupena jeho opětná regenerace, která již prokázala, že pražský krysařík se do našich domovů definitivně vrátil.

Pražský krysařík má v naší zemi víc jak staletou tradici, z níž vyplývá naše povinnost zajistit mu budoucnost. A nutno podotknout – jsme stále na začátku.

(převzato z materiálů klubu PK)